Poprava ukřižováním
Protože tu máme velikonoce, nebude od věci podívat se podrobně na to jak vypadá poprava ukřižováním. Věděli jste například, že smrt nastává udušením?
Poprava ukřižováním je často připomínána ve starých textech. Ukřižování je poprava starého Orientu, zpravidla hromadná, ukládaná nepřátelům a povstalcům již v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Římané, u nichž již existovala poprava naražením na kůl, uškrcením a oběšením, přijali ukřižování ve 3. století před Kristem jsouce "okouzleni" jeho pozoruhodností a exemplárností. Ukřižování totiž způsobuje smrt až po velmi dlouhém utrpení. Římané omezili jeho aplikaci jen na ty, kteří ohrožovali řád a stát, s výjimkou římských občanů. Jedná se o trest charakteristicky potupný, vyhrazený pro otroky, povstalce, piráty, stručně řečeno pro všechny, jimž Římané upírali postavení člověka. Tento trest byl zrušen ve 4. stol. našeho letopočtu Konstantinem, císařem obráceným na křesťanství, z úcty ke Kristovu utrpení.
Odsouzený je nejdříve bičován jsa při tom svlečen, což je ponižující opatření, vyjma Judeje, kde je pohled na nahotu považován za necudný. Obtížen "patibulem", tj. příčným břevnem, nikoliv celým křížem, prochází odsouzený až na místo popravy vybrané tak, aby agonii viděl co největší počet přihlížejících. Tam se tyčí tzv. stálé kříže, tj. kůly vysoké od 3 do 4 metrů. Odsouzený je přivázán nebo přibit k patibulu - hřeby jsou zatlučeny do zápěstí, ne do dlaně, protože jinak by se svalovina pod váhou těla roztrhla. Poté je odsouzený vytažen na kříž, k němuž jsou přibity nohy. Jméno odsouzeného a charakter jeho zločinu jsou napsány na ceduli latinsky, řecky a v místním jazyce. Tento literární popis náhle nabyl na reálnosti, když byly v roce 1968 na severovýchodě Jeruzaléma objeveny v základech kostnice dvě patní kosti probité hřeby. Nohy byly ke kříži přibity z obou stran. Stopy dřeva svědčí o tom, že mezi hlavičku hřebu a patu byla vsunuta destička, aby odsouzenému zabránila uvolnit si nohy. Holení kosti mu byly zlámány. Toto "charitativní" opatření bylo určeno ke zkrácení utrpení odsouzeného, jenž byl neschopen zdvihnout se, aby se nadechl. Visení na rukou totiž způsobuje zablokování svalů hrudníku, což činí dýchání velice obtížným. Opíraje se tak pokud možno o hřeby, které mu procházejí nohama, a o "sedulu", tj. nakloněnou destičku umístěnou pod hýžděmi, se ukřižovaný pokouší uniknout udušení. Tetanisace svalů, úbytek kyslíku v krvi pomalu oslabují organismus. Agonie může trvat několik dní. Poslední ponížení: tělo zůstává "vystaveno" až do úplného rozkladu. Je zakázáno pohřbívat ostatky ukřižovaných, vyjma Judeje, kde židovský zákon vyžaduje, aby byl popravený do noci pohřben. To je právě to, co se stává Ježíšovi. V Novém zákoně čteme, že jeho tělo je přeneseno do zatím nepoužitého hrobu nedaleko místa popravy.
Z francouzského originálu "Le supplice de la crucifixion"
přeložil Miroslav Kudla
Převzato z hlasu pravoslaví (je tam spoustu nesmyslů, a nedá se odkázat jen na daný text, tak ho bez dovolení s uvedením zdroje "přetiskuji")