Vojna není kojná!
Ministr Tvrdík hodlá zrušit vojenskou základní službu. Dobře dělá.
I když vojna dělá z kluků chlapy, protože vojna není kojná.
Zažijete tam věci k neuvěření. To je známá pravda.
Jistě už jste slyšeli historky o natírání trávy nazeleno,
o vyjeté naftě...
A protože v mé knihovně chybí modrá knížka, můžu Vám
jednu vojenskou historku povyprávět. Mohla by docela dobře posloužit jako
argument pro zrušení vojenské základní služby.
Když jí občas někde nad pivem dám k dobru, držitelé modrých knížek mě podezírají,
že jsem si to vymyslel. Ale nevymyslel - přísahám, že je to svatosvatá pravda,
a že jsem to zažil na vlastní kožich. Tož, to bylo tak...
...Jednu únorovou sobotu léta páně 1994, ostatně jako každou jinou sobotu v těch časech,
byl PHD, neboli parkohospodářský den. Taková všelidová veselice na téma údržba.
Rozdělili nás do skupin a každá skupina dostala určitý úkol.
Já, jakožto absolvent, jsem ten den dostal na povel skupinu čtyř udatných vojáků.
Úkol zněl jasně a stručně: V autoparku opravit bránu číslo X (kde X je vojenské tajemství).
Zajímavé bylo, že brána X byla ve stejném stavu minimálně od dob, kdy jsem narukoval.
Pomyslel jsem si, že je škoda, že si na ní nevzpomněli až za tři týdny,
až už ze mně bude zase civil. Ale co. Nebyla to na první pohled tak strašná práce.
Navařit zpátky panty, které bůhvíkdy uhlodal zub času, takže brána se silou vůle držela
na posledních dvou pantech ze šesti - na každém křídle jeden. Vydatně jí v tom pomáhaly dřevěné podpěry
z obou stran a zespodu.
Poprvé jsem znejistěl ve chvíli, když mi na otázku Tak co chlapi, kdo z Vás umí svařovat?
,
bylo odpovědí hluboké ticho. Další podpásovka vzápětí přišla od ROTky (Rota oprav techniky),
kterážto nám, podle důkladně zpracovaných plánů PHD, měla zapůjčit svářečku.
Svařit bránu v autoparku? Chlapi, vy jste se snad zbláznili!
Mám poslední dvě autogenový lahve a fůru věcí na svaření,
pravila ROTka ústy svého dozorčího.
Můžou nám půjčit jinou svářečku než autogen?
Nóó, je tady todlencto svářecí trafo,
ukázal
dozorčí na trafátko, které se tvářilo, že utáhne tak tak autodráhu.
Co naplat, zkusíme to, řekl jsem si a vzal trafo.
Když jsem k němu vzápětí vyfasoval elektrody o průměru 6 mm, s odůvodněním že jiné nejsou,
a vyslechl si názor že to nejspíš je stejně na hovno, protože tohle trafátko
oblouk s takhle kravskou elektrodou neutáhne,
pochopil jsem, že je den blbec. Byl. Ale mělo být hůř.
Přinesl jsem trafo k bráně X a pojal podezření,
že desetimetrová přívodní šňůra nedosáhne k nejbližší zásuvce.
Bohužel dosáhla. Bohužel proto, že ačkoli délkou šňůra stačila, zapojit nešla. Oba konce byly třífázové,
dokonce i konektory byly samec a samice, ale každý z nich měl jiný rozměr.
Rozeslal jsem svoje družstvo vypátrat
nejbližší zásuvku stejného rozměru, nebo prodlužovací šňůru. První bod byl splněn rychle.
Zásuvka odpovídajícího rozměru byla cca 100 metrů od naší brány X.
Zato z druhého bodu se vyklubal neřešitelný problém. Absolvovali jsme
pochůzku od čerta k ďáblu a od majora k podplukovníkovi, ale bez znatelného pokroku.
Prodlužovací šňůra (o redukci nemluvě), prostě nebyla.
Vyrazil jsem tedy za velitelem PHD, abych mu vysvětlil, proč nemůžeme bránu X opravit.
Na ten rozhovor snad nikdy nezapomenu. Pan velitel, který nejen mluvou připomínal Terazkiho,
pečlivě vyslechl celé martirium. Pak mi nastínil řešení: Prenieste si bráňu!
Zmohl jsem se jenom na nepředpisové UH! Prosím?!
.
Prenieste bráňu!
zopakoval velitel. A protože jsem se v tu chvíli tvářil jako úplný blb,
rozhodl se mi pro jistotu upřesnit postup:
Krídla brány sú připevněné ke stľpkom. Stľpky sú zakopané do zeme. Vykopete stľpky,
prenesiete bráňu k zásuvke. Tam ju svarite a pak odnesete zpat na miesto.
Zakopete stľpky. Eště nejaké dotazy, pán absolvent?
Žádné jsem neměl, jen jsem nasucho polkl.
Vrátil jsem se do autoparku a vyložil družstvu, jak si to pan velitel maluje.
KURVA!
, řeklo družstvo, a jeho jedna jeho čtvrtina vtekle kopla do pravého křídla brány.
To se zakymácelo a spadlo z dřevěných podpěr.
Vzápětí se utrhl poslední pant, a pravé křídlo brány X se poroučelo k zemi.
Při pádu s sebou vzalo i křídlo levé. Zopakoval jsem kletbu družstva, a přemýšlel co teď.
Abych se přiznal, kromě vraždy a dezerce, mě toho moc nenapadalo.
Ale nakonec byl pád brány X onou šťastnou tečkou za tím naším případem.
Zaslechl ho totiž jeden známý, který sice sloužil
v kasárnách cca 2 km vzdálených, ale právě něco vyřizoval v našem autoparku.
Když se rozhlížel, pátraje po původci hromového rachotu, uviděl mě stát nad hromadou plechu,
která ještě před chvílí úspěšně předstírala, že je branou X.
Dal se se mnou do řeči, a nechal si povyprávět o co jde.
Když se dosyta zasmál, slíbil že nám z jejich ROTky, kde má kamaráda zase on,
pošle lepší svářečku.
Dvacet minut poté přijel VAZ, který měl místo přívěsního vozíku
zapojenou svářecí trafostanici zvící menší maringotky.
Řidič vystoupil, a z poměrně vělkého bubnu odmotal potřebnou délku přívodního kabelu.
Vzápětí se ukázalo, že je nejen řidičem, ale i zručným svářečem.
Takže za dalších třicet minut brána X opět stála,
nyní již bez pomoci dřevěných podpěr. Dokonce šla i otvírat a zavírat,
z čehož po těch letech bez pohybu musela být dost nervozní.
Takže nakonec všechno dobře dopadlo a stálo mě to jenom pár piv.
Tenkrát jsem docela zuřil, ale z odstupem let se z okřídlené věty Prenieste bráňu!
,
stala příhoda docela veselá. A dost možná, že až budu jednou v důchodu, nebudu to ani sám sobě
věřit. :-)