Nebojte se, on nic nedělá!
Musím se hned v úvodu přiznat, že nemám rád psy. Tedy ne, že bych je nenáviděl,
ale prostě z nich mám respekt. Dalo by se říct, že se jich přímo bojím.
Takže každý bližší kontakt s neznámým psem je pro mně utrpením,
jehož velikost je přímo úměrná velikosti daného psa.
Naposledy jsem zažil pocit blízký infarktu, když do tramvaje přistoupil
rottweiler
bez náhubku a bez vodítka, následován pánečkem a paničkou.
Páneček se usadil, zavelel Lehni!
, a pes se mu složil k nohám.
Zavřely se dveře, tramvaj se rozjela, pes lehce znervózněl, a začal se zvedat.
Následoval další povel Lehni!
, který pes uposlechl s viditelnou nevolí.
Než tramvaj urazila další tři zastávky, situace se opakovala ještě několikrát.
Ke konci už pes reagoval až na druhý povel, doprovázený důrazným šlehnutím vodítka.
Čekal jsem, jestli panička neuzná za vhodné psovi nasadit náhubek, který celou dobu držela
v ruce. Neuznala. Nejhorší chvíle ale měla teprve přijít.
Na již zmíněné třetí zastávce se totiž
oba dva, páníček i panička, zvedli a vystoupili z tramvaje. Pes se velmi
neochotně zvedl, udělal dva kroky směrem ke dvěřím, a pak se zastavil. Páneček zavolal, pes nic.
Panička zavolala, pes zase nic. Páneček zařval, pes stál dál jako vrostlý do podlahy.
Zazvonil zvonek, signalizující blížící se uzavření dveři. Pes se ani nehnul, páneček se ani nehnul,
panička jakbysmet. Už jsem si živě představoval, jak se dveře zavřou, pes zůstane v tramvaji,
a ti dva mu budou mávat z nástupního ostrůvku. On vodítkem, ona náhubkem.
Co bude dělat ten pes jsem si radši nepředstavoval.
Naštěstí řidič tramvaje si psa všiml taky, a dveře nezavřel. Místo toho zazvonil znovu. Celkem asi
čtyřikrát se zopakoval cyklus: zavolání pána-paničky, nulová odezva psa, zazvonění zvonku
tramvaje, než pes konečně vyskočil. Nejen já jsem si oddechl. S odstupem času lituju, že jsem
nesebral odvahu a pořádně ty dva majitele neseřval. Jenže zkuste seřvat chlapa, který má s sebou
ozubené tele, navíc když se bojíte psů jako já. K tomu pan majitel vypadal jako individuum, které
by neváhalo vydat povel Vem si ho!
Občas ale odvahu najdu, překonám strach ze psa, a zeptám se majitele,
proč nečině přihlíží, jak jeho pes obtěžuje druhé. (Například strká hlavu do kočárku, ve kterém vezu syna.)
Odpovědí bývá s železnou pravidelností věta: Nebojte se, on nic nedělá!
.
Na otázku jestli ví, že podle brněnské
vyhlášky 10/2001 (článku 3)
musí pes na veřejném prostranství mít buď náhubek, nebo být na vodítku,
mi ještě snad žádný majitel rozumně neodpověděl. Natož aby se omluvil.
Většina se zatváří, jako bych jejich miláčka chtěl na místě podříznout a sežrat,
a bez odpovědi ho za obojek vlečou pryč. Jednou se mi dokonce dostalo vysvětlení,
že Máme demokracii, tak co?!
Rozhodně nechci házet všechny pejskaře do jednoho pytle. Dokonce si pořád myslím, že těch slušných je většina.
Ale možná by stálo za snahu, namísto vymýšlení seznamu zakázaných psích plemen, vytvořit vyšší tlak na
majitele psů, aby dodržovali existující vyhlášku. Třeba jen tím, že policisté nebudou přihlížet,
jak majitel nechá psa, s prominutím, srát na chodník, aniž by ho alespoň napomenuli.