weblog o lidech, společnosti a internetu

Zaregistrovali jste, že TV N@va zaregistrovala weblogy? Jen to uděla jaksi po svém, takže mi to příjde spíš jako reklama na seznam.cz.

Potraty. Závažné téma. Mám blog rozepsaný už od doby, kdy lidovečtí poslanci vytáhli do boje za zákaz potratů u nás. Ale už jsem ho několikrát odložil, protože stejně jako David Major nemám na potraty křišťálově jasný názor.

Jakožto člověk liberálně založený se ale přikláním k názoru potraty nezakazovat. Potrat není nic ideálního a měl by být jen a pouze krajním řešením. Jeho zákazem se nic nevyřeší. Proč raději nevěnovat úsilí a snahu snížení počtu potratů. Už dnes jich máme nejméně v historii. Nemá smysl se dohadovat, jestli nejméně v historii je přijatelné, nebo nepřijatelné množství. Radějí se starejme, aby se dětem dostala včas správná sexuální výchova, vychovávejme je k zodpovědnosti. Dejme ženám možnost anonymního porodu, zjednodušme systém adopcí. Zkrátka snažme se, aby počet potratů měl nadále klesající tendenci, tak jako dosud.

Nejsem v těhle věcech odborník, ale řeknu Vám jedno. Nutit ženu donosit a porodit dítě (i kdyby měla možnost porodit anonymně a ihned po porodu dát dítě k adopci, což u nás nemá), je podle mého názoru naprostá bezohlednost. Nejen k ženě, ale i k tomu dítěti. Jak jsem řekl, nejsem odborník, byl jsem jenom u jednoho porodu, ale do smrti si budu pamatovat, jak obrovské emoce jsem tenkrát prožil. Pozitivní emoce, protože jsme si syna přáli a moc se na něj těšili. Nechci a nemohu mluvit za ženy, je mi jasné, že rodící žena prožívá porod jinak než přihlížející muž. Ale nechtěl bych pocítit emoce ženy, která z donucení rodí dítě které nechce.

Takže závěrem zopakuji, že podle mého názoru jsou obě krajní možnosti špatné. Zakazovat potraty je nesmysl a používat je v masové míře jako pozdní antikoncepce také. Nechme ono tragické rozhodnutí na ženě, které se především týká. A bojujme ne za zákaz potratů, ale za další snížení jejich počtu přirozenou cestou.

Další příhoda z mého minulého technologického života popisuje zkušenost, která by se Vám, narozdíl od té první, mohla hodit i dnes.

Přivezli k nám PC s těžce nemocným hardiskem. Po zapnutí vydával jenom smutné, klapavé zvuky. Roztočil se motorek, chvíli naříkal, pak se ozvalo klapnutí a motorek zastavil. A to celé znovu. A znovu. Na čele se mi objevily chmury. Jestlipak jste zálohovali?, tázal jsem se zkroušeného zákazníka. Nezálohovali, to jsem si mohl myslet. A mají tam prý dost důležitá data, jestli by z toho disku nešla nějak dostat. Inu, těžká věc. Slíbit nemůžeme, zkusit můžeme.

Ten den odpoledne jsem pak zkusil výměnit elektroniku disku v naději, že chyba je v elektronice. Nebyla. I s vyměněnou elektronikou se disk choval stejně. V té chvíli se vrátil kolega, a ptal se co je nového. Popsal jsem mu peripetii a dodal, že výměna elektroniky nepomohla. Podle kolegy byla chyba jasně v mechanické části. Velký odpor proti roztočení, a tím pádem spouštěcí proud motorku je tak velký, že pojistka na elektronice vypne ještě před naběhnutím.

Jenže s tím asi moc nevymyslíme, zachmuřil jsem se. Hmmmm, zahmhal kolega, zadumal se a odkvačil do vedlejší místnosti. Za chvíli se ale přihnal zpět a pravil: Ta pojistka je přece TEPELNÁ!. Než jsem se stačil nadechnout, sebral ten disk ze stolu a odešel do kuchyňky. Ozvalo se dvojí klapnutí dvířek ledničky. Půl hodiny by mohlo stačit., odhadoval, když se vrátil. Po půl hodině jsme disk z ledničky vytáhli, a zapojili. A světe div se, disk se roztočil. A my kopírovali, a kopírovali, a kopírovali, a kdyby ten disk neměl jenom 40 MB, kopírujeme dodnes.

Co na tom, že úspory měly být hlavním bodem jednání vlády o reformě. Prostě se o nich nemluvilo. Zato se páni ministři shodli, že je třeba vylepšit příjmovou stranu rozpočtu. Asi potřebují ty dvě miliardy pro Třinecké železárny. Že Vás hanba nefackuje, páni ministři.