Velkotajemství dopravního podniku
Tramvají, či jak se v Brně říká též šalinou, jezdívám tak málo, že by se průnik mého časoprostorového výskytu s prostorem vymezeným vnějším skeletem tohoto dopravního prostředku dal vyčíslit na minuty měsíčně. Stejně jako spousta dalších lidí jsem si coby mean of public transport of choice vybral automobil, což byla volba spíše pokročilejší lenosti než touhy opustit brány pekelné, jak jsou tramvaje a obecně prostředky veřejné dopravy občas nazývány.
Mé cestování dopravními prostředky je velice sporé, jak již předchozí odstavec ukázal, a možná snad právě proto mě napadlo přemýšlet nad věcmi, po kterých by se má mysl pravděpodobně asi ani nevydala. Vzhledem k tomu, že tramvají využívám toliko k transportu do města (psáno do hospody) a z města (psáno z hospody), mé vnímání bývá nezdřídka ovlivněno nejedním faktorem, ale to, jak praví velice často fyzikové (a jak mi předevčírem necelý týden odpromovaná magistra oboru Obecná fyzika na Masarykově univerzitě potvrdila) zanedbejme (podobně jako pověstné tření, které jsme zanedbávali prakticky celou střední školu). Velice často bývá místem pro cestování v tramvaji místo těsně před kloubem (do čtvrti, ve které bydlím, jezdí v danou chvíli pouze dvoukloubová hranatá tramvaj, na jejíž typové označení si nyní nejsem s to vzpomenout), taková ta šedivá bedna o rozměrech přibližně 60×60×30 cm. Doposud jsem to bral jako neměnný fakt, ne nepodobný víře, že zítra ráno vyjde opět Slunce nebo že je Země kulatá. Dnešní takřka filozofický večer ve mně však jakýmsi způsobem vyvolal dychtivost pátrat po podstatě všeho, co se kolem nás vyskytuje. Nejinak tomu bylo i při jízdě domů.
Co může taková bedna vlastně obsahovat? Její povrch tvoří šedivou barvou natřený plech o nemalé tloušťce, otevíratelná dvířka jsou chráněna dvěma (!!) zámky poměrně bytelné konstrukce. Nabízí se tak hned několik možností:
- nářadí pro opravu nejrozličnějších závad
- permoníci
- písek
- hasicí přístroje
- přístup k těm udělátkům, na která není lidstvo doposud připraveno
- lékárnička
- nic
Logickou analýzou (podepřenou intuicí z vyšších sfér) mi z tohoto konkurzu vychází několik možností lichých. Hasicí přístroje ztratily svou papírově silnou pozici poměrně brzy - v případě požáru by byla dvojice oněch velice bytelných zámků spíše spoluviníkem požáru jak strážcem mocné protizbraně. To samé lze aplikovat i na lékárničky - nemluvě o faktu, že jedna bývá vždy vedle dveří do kabinky řidiče (tedy v dobách, kdy jsem jezdíval tramvají v řádu hodin měsíčně). Stejně tak udělátka, na jejichž nasazení není lidstvo ještě připraveno, ztrácí body - důvod je prostý, lidstvo je povětšinou připraveno na všechno. Písek by sice byl myslitelnou variantou, ale jejímu naplnění nenahrává několik faktů. Jednak by případné ústí zásobníku pro zabránění prokluzu bylo relativně daleko od samotného kola, které je považováno za konzumenta písku, druhak se mi jeví nešťastné tuto obsluhu řešit prostřednictvím vnitřního zásobníku, když by bylo možné téhož dosáhnout formou externích plnicích otvorů, a to daleko efektivněji.
Do finále se nám tak dostává nářadí, permoníci a nic. Nářadí ztrácí svou pozici jako první - je poměrně nesmyslné, aby se totéž nařízení nacházelo co kloub (byť jsou na tramvaj pouze dva) - při celkové délce tramvaje by to znamenalo čtyři sady nářadí, což je myšlenka natolik vtipná, že byla z pravděpodobnější množiny zavržena jako první. Možnost 7) (rozuměj nic) je také nesmyslná - je více než nepravděpodobné, že by se někdo obtěžoval ono nic zamykat dvěma zámky, a to ve čtyřech kopiích (!!!).
Na stupínek nejvyšší tak vystoupili permoníci, jinak též malincí trpaslíci s velikými kladivy, kteří přenáší věci z místa A do místa B. Obdobný pohled má například moje matka na počítače - přenos dat pro ni není přenosem dat (jejich replikací), ale pohybem stachanovské party trpaslíků nesoucích v záhybech ošoupané zástěry písmenka a obrázky. Zda je má dedukce správná ukáže až čas... i permoník má totiž svou životnost...