Tramvají, či jak se v Brně říká též šalinou, jezdívám tak málo, že by se průnik mého časoprostorového výskytu s prostorem vymezeným vnějším skeletem tohoto dopravního prostředku dal vyčíslit na minuty měsíčně. Stejně jako spousta dalších lidí jsem si coby mean of public transport of choice vybral automobil, což byla volba spíše pokročilejší lenosti než touhy opustit brány pekelné, jak jsou tramvaje a obecně prostředky veřejné dopravy občas nazývány.
Mé cestování dopravními prostředky je velice sporé, jak již předchozí odstavec ukázal, a možná snad právě proto mě napadlo přemýšlet nad věcmi, po kterých by se má mysl pravděpodobně asi ani nevydala. Vzhledem k tomu, že tramvají využívám toliko k transportu do města (psáno do hospody) a z města (psáno z hospody), mé vnímání bývá nezdřídka ovlivněno nejedním faktorem, ale to, jak praví velice často fyzikové (a jak mi předevčírem necelý týden odpromovaná magistra oboru Obecná fyzika na Masarykově univerzitě potvrdila) zanedbejme (podobně jako pověstné tření, které jsme zanedbávali prakticky celou střední školu). Velice často bývá místem pro cestování v tramvaji místo těsně před kloubem (do čtvrti, ve které bydlím, jezdí v danou chvíli pouze dvoukloubová hranatá tramvaj, na jejíž typové označení si nyní nejsem s to vzpomenout), taková ta šedivá bedna o rozměrech přibližně 60×60×30 cm. Doposud jsem to bral jako neměnný fakt, ne nepodobný víře, že zítra ráno vyjde opět Slunce nebo že je Země kulatá. Dnešní takřka filozofický večer ve mně však jakýmsi způsobem vyvolal dychtivost pátrat po podstatě všeho, co se kolem nás vyskytuje. Nejinak tomu bylo i při jízdě domů.