20. října 2003 (pondělí)
Okamžitě opusťte místnost!
…křičel jsem na spolužáky a klíčem od místnosti č.20 jsem agresivně kloval do monitoru přede mnou. To je u nás na fakultě takový rituál, psychologická bitva, test nervové soustavy budoucích „hlídacích psů demokracie“. Spolužáci dále seděli za svými počítači a nijak nereagovali. Jen zesílil pocit trapna. Nakonec podlehl afghánský spolužák a podal mi protijed – svou studentskou kartu. Já mu s úlevou předal Černého Petra – klíč od počítačové místnosti.
Systém je jednoduchý: kdo ráno jako první zatouží po počítači, vymění na vrátnici svou kartičku za klíč. Až budete chtít odejít, musíte od někoho z nově příchozích vymámit jeho kartu a na vrátnici ji vyměníte za svou. Jeho čeká totéž.
Jenže nikdo nechce obětovat to minutové zdržení s cestou na vrátnici. Začnete nenápadně: Potřeboval bych kartičku. Nic. Jako byste nebyli. Fakt ji nikdo nemá?!? Musím odejít... Všichni se choulí za monitory, jsou takhle malinkatí. Zeptáte se človíčka před vámi – on na to: Jé, já zrovna odcházím (a zavírá sedm otevřených oken). Přitvrzujete: Všichni odcházíte?!? Přidáváte: Pokud nikdo nemá kartičku (mají ji všichni), musíte odejít, já zamknu místnost. Nakonec končíte u těch nejsprostších nadávek. Čeští spolužáci nereagují. Nakonec onen afghánský student pochopí, oč jde a kartičku mi dá.
Dost možná tam, chudák, sedí ještě teď a shání se po kartičce.