20. října 2003 (pondělí)
Ztratil jsem mobil
Vracel jsem se s Adarem Japeljem z večírku na oslavu narozenin DK, když pár kroků za nuselským viaduktem jsem zpoznal, že mi chybí mobil. Bylo asi půl třetí nad ránem, a tak jsem si řekl, že hledat ho půjdu až za světla a nejspíš i někam jinam — ono to vyjde nastejno.
Doma jsem na své číslo poslal textovou zprávu s prosbou o vrácení mobilu a šel jsem si před spaním trochu zdřímnout.
Crrrrha! Crrrrha! Crrrha! Chvíli jsem telefon hledal — pevnou linku u nás nepoužíváme, takže ležela v zapomnění, hluboko pod nánosem času. Po očku jsem se mrknul na elektrické hodiny. Byla tma a lampa ještě svítila. „Dobrý den, já sem řezník,“ vece spravedlivý muž na druhém konci drátu, „našel jsem váš mobil, vyzvedněte si ho dopoledne v řeznictví. Menuju se Martin.“ Tedy vyjednávat umí.
Po desáté jsem se stavil v řeznictví. „Jste dobrý člověk, Martine, jiný na vašem místě by mobil nevrátil,“ chválím poctivého nálezce. „No, víte…“ dobrodinec zaváhal, „šel jsem s nim do zastavárny. Řekli mi, že za Siemens C 25 (rok výroby 1999 — pozn. vypravěče) mi nedaj ani vindru, že mám zkusit najít majitele a dostanu aspoň na cigára.“
À propos! Když mě loni lákali do jedné brněnské firmy, řekla mi šéfka narovinu, že nejzajímavější je na mně můj telefonní seznam. Snad za těch pět set korun stojí.