weblog o lidech, společnosti a internetu

Koupil jsem si Sváteční ležák Bernard. Pivo je za 17,90 Kč, záloha na flašku s keramickým uzávěrem za 15 Kč to celé krát 12 plus záloha na dřevěnou bedýnku 300 Kč. Pěkný. Chtěl jsem vám sem dát fotku té krásné flaška, ale Bernard má nefunkční web. Řadí se tak mezi flashové onanisty bez jakékoliv alternativy dostat se k informacím.

Vracel jsem se s Adarem Japeljem z večírku na oslavu narozenin DK, když pár kroků za nuselským viaduktem jsem zpoznal, že mi chybí mobil. Bylo asi půl třetí nad ránem, a tak jsem si řekl, že hledat ho půjdu až za světla a nejspíš i někam jinam — ono to vyjde nastejno.

Doma jsem na své číslo poslal textovou zprávu s prosbou o vrácení mobilu a šel jsem si před spaním trochu zdřímnout.

Crrrrha! Crrrrha! Crrrha! Chvíli jsem telefon hledal — pevnou linku u nás nepoužíváme, takže ležela v zapomnění, hluboko pod nánosem času. Po očku jsem se mrknul na elektrické hodiny. Byla tma a lampa ještě svítila. „Dobrý den, já sem řezník,“ vece spravedlivý muž na druhém konci drátu, „našel jsem váš mobil, vyzvedněte si ho dopoledne v řeznictví. Menuju se Martin.“ Tedy vyjednávat umí.

Po desáté jsem se stavil v řeznictví. „Jste dobrý člověk, Martine, jiný na vašem místě by mobil nevrátil,“ chválím poctivého nálezce. „No, víte…“ dobrodinec zaváhal, „šel jsem s nim do zastavárny. Řekli mi, že za Siemens C 25 (rok výroby 1999 — pozn. vypravěče) mi nedaj ani vindru, že mám zkusit najít majitele a dostanu aspoň na cigára.“

À propos! Když mě loni lákali do jedné brněnské firmy, řekla mi šéfka narovinu, že nejzajímavější je na mně můj telefonní seznam. Snad za těch pět set korun stojí.

Kamarádka Denisa, mi poslala následující email, který s jejím svolením zveřejňuji přesně tak, jak jsem ho dostal.

Za sedmnáct velbloudů prodali jednu mojí známou — říkejme jí I. — když v šestnácti odjela s přítelem do Maroka. Bude to už přes deset let. Tehdy jsem ji ještě neznal. Povedlo se jí utéci na trajekt a dostala se do Evropy. Po čase se objevila zpět v Čechách a stala se z ní excelentní grafička.

Přešlo pár let a její expřítel ji pozval na oslavu výročí do města na jihu Evropy, takže utratila poslední peníze za letenku a vydala se do jih. Na letišti na ni ale nikdo nečekal, takže se nechala svést nějakým pilotem z města — shodou náhod bydlel ve stejném domě, kde ona.

Došly jí peníze, takže se nechala načerno zaměstnat v jednom start-upu. Tehdy za ní přijel její tehdejší přítel P. z Čech na dovolenou. (Je to komplikované? Achjo.) Bylo to před Vánocemi a zaměstnavatel I. potřeboval rychle dokončit webový obchod. A protože P. je šikovný programátor, obchod napsal a dostal v zemi na jihu také černou práci.

I. a P. pracovali na portálu. Získali jeho akcie a v den, kdy měla být podepsána smlouva o jeho prodeji zahraničnímu investorovi, seděli v drahém hotelu, pili červený kaviár a jedli pravé šampaňské, když tu najednou z obchodu sešlo. Portál zkrachoval.

P. se vrátil domů, ale I. se na jihu líbí a žije tam dodnes.

À propos! Tenhle příběh jsem vyslechl (a už také málem zapomněl) ve čtvrtek v Sedmém nebi na té špatné straně řeky. Napsal jsem ho na Webský ani ne kvůli tomu, aby ho někdo četl, ale protože člověk nikdy neví, kdy se budu muset živit jako autor romantických televizních seriálů, a každý námět se hodí. Snad mi to do té doby nevyfoukne Hollywood.

Angelika hadr.

…křičel jsem na spolužáky a klíčem od místnosti č.20 jsem agresivně kloval do monitoru přede mnou. To je u nás na fakultě takový rituál, psychologická bitva, test nervové soustavy budoucích „hlídacích psů demokracie“. Spolužáci dále seděli za svými počítači a nijak nereagovali. Jen zesílil pocit trapna. Nakonec podlehl afghánský spolužák a podal mi protijed – svou studentskou kartu. Já mu s úlevou předal Černého Petra – klíč od počítačové místnosti.

Systém je jednoduchý: kdo ráno jako první zatouží po počítači, vymění na vrátnici svou kartičku za klíč. Až budete chtít odejít, musíte od někoho z nově příchozích vymámit jeho kartu a na vrátnici ji vyměníte za svou. Jeho čeká totéž.

Jenže nikdo nechce obětovat to minutové zdržení s cestou na vrátnici. Začnete nenápadně: Potřeboval bych kartičku. Nic. Jako byste nebyli. Fakt ji nikdo nemá?!? Musím odejít... Všichni se choulí za monitory, jsou takhle malinkatí. Zeptáte se človíčka před vámi – on na to: Jé, já zrovna odcházím (a zavírá sedm otevřených oken). Přitvrzujete: Všichni odcházíte?!? Přidáváte: Pokud nikdo nemá kartičku (mají ji všichni), musíte odejít, já zamknu místnost. Nakonec končíte u těch nejsprostších nadávek. Čeští spolužáci nereagují. Nakonec onen afghánský student pochopí, oč jde a kartičku mi dá.

Dost možná tam, chudák, sedí ještě teď a shání se po kartičce.