Jak jsem si v Carrefouru kupoval bundu
Do budovy Nového Smíchova vstupuji vždy s iracionálním (?) strachem, že mě chytí, zbijí, podstrčí mi nějakou kradenou věc a pošlou do vězení. Přitom nekradu, proboha. Nemám tyhle velké krámy rád. Ale mířil jsem na večeři s informačními architekty do pizzerie Corleone a Machal se uvolil, že do domu, kde bijou novináře, půjde se mnou.
Celou dobu jsem Machalovi říkal, jak moc bych si přál jednořadý tříčtvrteční flaušový kabát. Všude měli jen dvouřadé, nebo jednořadé a dlouhé.
Vešli jsme do prvního kšeftu; sáhl jsem po první bundě a už jsem chtěl být venku. Všude byla spousta lidí, kteří se na mě tlačili, a já měl po kapsách asi dvacet tisíc.
Machal mě ale přesvědčil, abych si bundu zkusil, takže jsem musel uznat, že je mi malá a kdybych se chtěl v metru chytit tyče nad hlavou, čouhal by mi z rukávu loket. Naštěstí hned třetí bunda mi byla perfektně a stála jen pouhých pět a půl tisíce.
Cestu ke kase mi zase zastoupil Machal. Rozhodným hmatem mi bundu vytrhl z ruky a podával ji prodavačce se slovy: Rezervujte nám ji tady na jméno Kluk na jednu hodinu.
Je vidět, že Machal má narozdíl ode mne obchodního ducha.
Prošli jsme všechny krámy s hadry uvnitř toho paramilitaristického obchodního domu pod bedlivým dozorem černooděnců a blyštivých čoček voyeurské techniky. Srdce mi bušilo strachem, kdy mě někdo sejme boxerem ze zálohy, chytne za vlasy a bude mnou smýkat po podlaze pokryté čerstvě rozšlapanou břečkou z tajícího sněhu.
V každém obchodě se scénář opakoval. Po chvíli jsem měl všude zarezervovanou jednu bundu a hodina večeře se kvapem blížila. Nakonec jsem si koupil bundu jen za pouhých 1.600 korun. Ani prodavačka cenovce nechtěla věřit.
Už jsme byli na odchodu, když jsem přes výlohu posledního obchodu ten flaušák zahlédl. Machal se začal pekelně smát.