Lucie se vrátila!
Dny jako tento mě přivádějí ke zjištění, že jsem fatalista.
Kdybychom s Oblekim Asakou nevyrazili do Imaxu na CyberWorld 3D, místo kterého dávali horor Satan versus Sněhudlak (Sněhulák se každou úplňkovou noc proměňuje v zesnulého kardinála Vlka a bojuje proti pekelné vládě ČSSD), nejspíš bychom seděli v kině a pak šli někam na kafe.
Ale Obleki Asaka ani já na horory nejsme, takže jsme si koupili osmikorunové jízdenky a sjeli tramvají číslo 11 na roh Bělehradské a nám. bří Synků do podniku Pizza West.
V roce 2000 jsem od zimy do léta pracoval (i když někteří by to mohli rozporovat) v hostingové společnosti. Vracíval jsem se se Singrem domů po půlnoci a West vaří až do dvou. Bydlel jsem tehdy pár kroků od Adbara Jahmala, ale nevěděli jsme vzájemně o sobě.
Pizzerie je neskutečně kýčovitě vymalovaná dionýskými výjevy. Člověk to těm Balkáncům přeje. Po několika dnech jsem znal jídelní lístek zpaměti, a obsluze jsem už byl povědomý, takže mezi námi vypučel takový vřele odměřený vztah, jaké mezi stálými hosty a obsluhou v restauracích vznikají.
Že se jmenuje Lucie, to si jen domýšlím. To ona mě naučila říkat minerální vodě „matonka“. Přestože věděla, že si objednám, aniž nahlédnu dovnitř, vždycky mi jídelní lístek přinesla. A už se neptala, co budu k pití. Jen vždycky řekla: Matonku a džafu?
A celou dobu se tak pěkně usmívá. Má velké oči, ústa, jež mi ji připomínají ve filmech Julie Robertsové, a hlas, který mě rozeznívá, jak dobře naladěné čelo. Vždycky Singrovi přinesla misku s vodou, ani jsem ji nemusel žádat.
Jednou jsem si objednal palačinku s ananasem, broskvemi a šlehačkou. Bez mrknutí oka odběhla do kuchyně a já se začetl do některého z RFC. V jídelníčku palačinky neměli.
Pak se Lucie — to jméno měla vždy vytištěné na účtence, ale nikdy jsem ji jím neoslovil — pak se Lucie někam ztratila. Nikdy jsem se na ni nezeptal. Občas jsem do Westu ještě zašel, ale už nikdy jsem ji tam neviděl. Až dnes.