weblog o lidech, společnosti a internetu

Dny jako tento mě přivádějí ke zjištění, že jsem fatalista.

Kdybychom s Oblekim Asakou nevyrazili do Imaxu na CyberWorld 3D, místo kterého dávali horor Satan versus Sněhudlak (Sněhulák se každou úplňkovou noc proměňuje v zesnulého kardinála Vlka a bojuje proti pekelné vládě ČSSD), nejspíš bychom seděli v kině a pak šli někam na kafe.

Ale Obleki Asaka ani já na horory nejsme, takže jsme si koupili osmikorunové jízdenky a sjeli tramvají číslo 11 na roh Bělehradské a nám. bří Synků do podniku Pizza West.

V roce 2000 jsem od zimy do léta pracoval (i když někteří by to mohli rozporovat) v hostingové společnosti. Vracíval jsem se se Singrem domů po půlnoci a West vaří až do dvou. Bydlel jsem tehdy pár kroků od Adbara Jahmala, ale nevěděli jsme vzájemně o sobě.

Pizzerie je neskutečně kýčovitě vymalovaná dionýskými výjevy. Člověk to těm Balkáncům přeje. Po několika dnech jsem znal jídelní lístek zpaměti, a obsluze jsem už byl povědomý, takže mezi námi vypučel takový vřele odměřený vztah, jaké mezi stálými hosty a obsluhou v restauracích vznikají.

Že se jmenuje Lucie, to si jen domýšlím. To ona mě naučila říkat minerální vodě „matonka“. Přestože věděla, že si objednám, aniž nahlédnu dovnitř, vždycky mi jídelní lístek přinesla. A už se neptala, co budu k pití. Jen vždycky řekla: Matonku a džafu? A celou dobu se tak pěkně usmívá. Má velké oči, ústa, jež mi ji připomínají ve filmech Julie Robertsové, a hlas, který mě rozeznívá, jak dobře naladěné čelo. Vždycky Singrovi přinesla misku s vodou, ani jsem ji nemusel žádat.

Jednou jsem si objednal palačinku s ananasem, broskvemi a šlehačkou. Bez mrknutí oka odběhla do kuchyně a já se začetl do některého z RFC. V jídelníčku palačinky neměli.

Pak se Lucie — to jméno měla vždy vytištěné na účtence, ale nikdy jsem ji jím neoslovil — pak se Lucie někam ztratila. Nikdy jsem se na ni nezeptal. Občas jsem do Westu ještě zašel, ale už nikdy jsem ji tam neviděl. Až dnes.

...na to, abych si našel novou ženskou. Mezi její hmotné statky ovšem musí patřit televize, jež dohlédne až do kanálů, v nichž squatuje Eurosport nebo RTL.

Rozumějte, české veřejnoprávní kanály se rozhodly, že Turné čtyř můstků se na obrazovce neobjeví. Jo, do tohoto závodu se prostě nekvalifikoval jediný skokan. A já jsem velký fanda skoků na lyžích, to možná víte. Můj dálkový ovladač si vystačí s několika čudlíky, vyšší čísla jsou trvale nezaměstnána. Čti: zmíněné zahraniční stanice jsou pro mne nedostupné. Čti jinak: mám smůlu. A nebo se musím okamžitě seznámit s nějakou tou holkou s potřebnou výbavičkou a s volnem ve dnech 29.12., 1.1. (!), 4.1. a 6.1.

Nebo že by mi čtyři trny z paty vytrhl nějaký sportbar? Dávají v nich takové věci? Můžu si tam zaskočit na skoky? Bude mít nějaký takový podnik otevřeno i po posilvestrovském popoledni? Máte tip na nějaký (pražský) sportbar?

Když se teď dělají ty různé žebříčky největších událostí roku 2003, dovolil bych si navrhnout otevření kavárny Abyss Café na Michelské ulici.

Zrovna včera jsme to s Oblekim Asakou počítali. Na Michelské máme 14 pohostinských zařízení, ale jen jednu kavárnu. Loni nám zmizel Golem s excelentním Budvarem a proměnil se v Chameleona s obyčejnou Plzní, ale točenou na míru (podle zařízení mu říkáme koupelna a chodíme tam, když hledáme hospodu, kde není zahuleno). Také vedle řeznictví otevřeli novou hospodu, ale zatím jsem o ní jen slyšel.

Abyss Café je zařízeno ve stylu Ikea, vymalováno na oranžovo s bleděmodrými detaily a obsluha nejspíše studovala informatiku, protože tu najdete i počítačový koutek (uklizený vzadu). Ve stolech mají snad kompletní vydání časopisu Internet a ekonomické týdeníky. Asi je i čtou, protože čerstvý Ekonom se jim povaloval na baru.

Včera jsme tam s Oblekim Asakou vrazili po sedmé večer a moje „vtipná“ hláška, jestli jsme první, sklidila náležitou odezvu. Byli jsme druzí. Na Michelské prostě nikdo kavárnu neočekává.

Až do konce roku tu mají 20% slevu. Vypili jsme dvě flašky loňského Chardonnay, nějaké vody, snědli nějaké pochutiny a tak podobně a na účtě se nám objevila docela vtipná částka. Vzal jsem si s sebou ještě dva sáčky skvělého jasmínového čaje Dilmah (právě piju) a suma po slevě se vyšplhala na 405 korun.

A zase došlo na veselou výměnu argumentů při placení: Já — pět set padesát. Číšník — vrátím vám na pět set a pěkně děkuju. Já — vidím na účtu 506 Kč, padesát korun je přiměřené spropitné. Číšník — ovšem od částky jsme odečetli zaváděcí slevu. Já — opovažte se mi vrátit na pět set; Jak to uděláte, řeknu o tom všem svým známým a už sem nikdy nepřijdu.

Stejně jim tam chodí hlavně studenti z gymplu a herecké školy. Ti toho na čajích mnoho netrhnou a na spropitné sami nemají. A my pracujeme v ajtý, můžeme si to dovolit.