Seděl jsem proti ní v Caffè di Praga, díval jsem se jí do očí na vzdálenost kratší dvaceti centimetrů a napadlo mě: Co tu sakra dělám?!
(doplněno po několika hodinách na přání řetězky)
Zamiloval jsem se v okamžiku, kdy mi dala kopačky. To už bude osm let, známe se o tři roky déle. Svět je zvláštní.
Celou dobu jsem si říkal, že jednoho dne bych chtěl … jak to říci … jednoho dne bych ji chtěl požádat o ruku. Ale ne teď, teď je ještě brzy. Teď se ještě nebude chtít vdát.
S potěšením jsem si nechal vyprávět o každém jejím novém objevu. Ahoj, já jsem Kluk, rád tě poznávám. Co se v mládí naučíš… Nepřipouštěl jsem si, že by se jednoho dne do některého z nich zbláznila a provdala se.
Nějak jsme se za ta léta odcizili. Setkání jednou za měsíc, lahev vína, vyprávění o zážitcích, které se nám staly s někým jiným. To je hned. Výlet do Paříže to mohl změnit. Zase bychom měli nějaké společné historky.
Film skončil, a já zjistil, že nebrečím. Neslzím. Nejsem dojat. Pořád čtu, jak je Špína Londýna pozoruhodně přesvědčivým snímkem, vyvážený poměr mezi silnou výpovědí a vstřebatelností snímku.
Kecy.
Je to nakašírovaný milostný příběh s happyendem k popukání, který se veze na vlně zájmu o Blízký Východ. Jen aby se nám divák příliš nepolekal temného světa pod povrchem.
A co, tak ji nemiluju. To se poddá.