weblog o lidech, společnosti a internetu

Zavolala mi ze Štrasburku Nadya. Ptala se, jak se mám a tak. Hlavně, jestli může u mě dva týdny bydlet a jestli bych jí zavolal do Barcelony, že se na mě těší.

Chtěl jsem napsat, jak jsem hloupej, že o ní mluvím tak zle, že je to asi jediná holka, od které jsem kdy slyšel, že mě miluje, a že bych jí měl dát šanci nebo tak něco.

Ten spot ale napíšu asi až ráno. Domluvili jsme se s Webským včera, že dneska půjdeme na pivo. Teď můžem skoro kdykoli, když je Pražanem.

Znám ji už 2 191 687 minut. Když jsem ji 11. listopadu 1999 v 11.43 potkal v parku Jezerka, podíval jsem se na hodinky. Ne, abych si ten okamžik navždy pamatoval. Spěchal na tramvaj.

Haló, vy jste Kluk, ten expert na dětskou pornografii na internetu? Takhle mě v osm večer zaskočila slečna z produkce jednoho britského rozhlasu s vysílačkou v Práglu.

Když mě pustíte k mikrofonu, budu třeba expert na ještírky, Aštar Šaran a návštěvníky z kosmíru. Ne, pravý důvod, proč se v rozhlasu vydávám za experta na dětskou pornografii, je ten, že nám expertům po vysílání rozdávají pěkné hrníčky.

Ale víte, co? Když mi do šesti do rána napíšete do komentářů nějaké hezké slovo, zkusím ho propašovat do éteru. Noname2 zatím vymyslel „impertinentní“. No, já si dovedu představit, že propašuju i odvážnější slova. Při nejhorším použiju rozhlasové „tak zvané“. Budeme přeci, kurva, mluvit o pornáčích, ne?