Snad každý druhý muž trpí zvláštní úchylkou. Nechci ženy ošizovat o žádné špatné vlastnosti, chraňměrukapaní, ale tohoto si všímám hlavně u pánů. Jde o neochotu přiznat, že něco je pálivé.
Předevčírem jsem si to zase potvrdil - tentokrát na mě a bratrovi Albarovi. Nabídl mi feferonku. Kdybychom říkali, co si opravdu myslíme, rozhovor by vypadal takhle:
"Dáš si feferonku? Ale bacha je dost pálivá," měl by říct bratr. Já bych zariskoval a vzal si ji.
"BOŽE!! Kde je minimax!" měl bych začít křičet, běhat s pláčem po pokoji a přitom dávat pozor, abych dechem nepodpálil byt.
Bratr by mi měl říct: "Mě to taky dřív dost pálilo, ale člověk si nějak zvykne. Vezmi si ještě."
Z mého vypáleného hrdla by se ozval chabý náznak smíchu. "Ne, díky, mám se rád."
Ale takový dialog kvůli zákonům mužské ješitnosti či čeho nikdy nenastane. Pro jistou část populace není nikdy nic příliš pálivé. Tedy je, ale nikdy se to nesmí přiznat. Rozhovor se odehrál takhle:
"Dáš si feferonku? Ale bohužel jsou docela slabý."
Beru si, pálí jak ďas. Zaháním slzy a dělám jakobynic. "No jo, slabý. Ale nejsou špatný," říkám a bojím se, jestli mi ještě nenabídne.
"Vem si ještě, jestli chceš."
"Jasně." Bez zaváhání se sápu po další.
Ach, ty děti.