Skončilo léto. Uvědomil jsem si to, když jsem v Olomouci na nádraží čekal na příjezd rychlíku, který by se mohl jmenovat třeba Praděd. Mohl, ale na tabuli místo toho svítilo R 904.

Když vlak zastavil ve stanici, vyhrnuly se do haly zástupy lidí v oteplovačkách s lyžemi v rukou. Přijeli s hor. Říkejte si, co chcete, ale jediné hory, které v Praze máme — Kavčí — se k lyžování nehodí. Olomoučtí mají hory pár minut vlakem.

Když jsem se konečně probojoval na nástupiště, vlak už byl převážně obsazený. Naštěstí jsem objevil kupé, ve kterém seděli jen dva lidé. Po zdvořilém dotazu mě pozvali ke sdílení oddělení cestou do Brna. Dívka nahlas četla Čermákův článek z Reflexu a chlapec klimbal. Mohlo jim být tak osmnáct, i když chlapec vypadal mladší.

Usedl jsem a otevřel Knihu kódů na stránkách o prolomení šifry Enigma. Zaposlouchal jsem se do dívčina zpěvného hanáckého přízvuku. Uvědomil jsem si, že je stejně vzrušující jako hlas moderátorky Svůdné šance. Při otáčení stránek jsem si všiml, že chlapec už spí…

Dívka si toho všimla také, a přestala číst. Vzala do ruky svůj mobil a vytočila telefonní číslo: Váš limit bude brzy vyčerpán… Zvedl jsem oči od knihy a usmál se na ni. Měla na sobě silný červený svetr, pod nímž schovávala malá oblá ňadra nebo tak něco. Mířila s chlapcem na Flédu, ale než se stihla zeptat, kudy se k ní dostane, hovor se přerušil.

Vy asi nevíte, kudy se dostanu na Flédu, že? Kdyby věděla, odkud jsem, nejspíš by se ani nezeptala. Jezdím přes Hrnčířskou k Webskýmu, takže jsem zasvěcenou odpovědí mohl udělat dojem.

A proč vy jedete tak pozdě do Brna? zeptala  se a já popravdě řekl, že mířím na večeři. To musí být nevinná večeře, když vážíte cestu až z Olomouce, mrkla na mě okem tak šibalsky, až mi bylo jasné, že jí nemohu přiznat, pravý účel cesty a odkud původně jedu.

Za chvíli si ke mně přisedla blíž a píchla mi prsteníček pod nos: Podívej, co mi udělal. Kloub měla do krve sedřený, jako by jí někdo hrubě strhnul prsten — chlapec měl sice vyholenou lebku a okované boty, ale vypadal spíš na zamindrákovaného puberťáka než coby nebezpečný násilník. Ani se mi neomluvil, zazpívala, pofoukáš mi to?

Vzal jsem ji za ruku, opatrně jí z prstu slíznul krůpěj krve a zafoukal. Drhou rukou mi hrábla do bohaté kštice na temeni hlavy. Přesunula se ze sedadla na má kolena a políbila mě. Zatímco jsem jí neobratně přetahoval červený svetr přes hlavu, zatáhla přes dveře kupé závěsy…