Už se nedozvíte, jak jsme seděli v restauraci Na Závisti a servírka s nejkrásnějšíma nohama pod sluncem si celou dobu myslela, že na ni zíráme, protože se nám líbí, a nedošlo jí, že si tak nápadně točím táckem, jelikož už dvakrát jsem si objednal pivo, na které zapomněla.

Když servírka potřetí za večer zamířila do kuchyně, aby si pokaždé dala něco na zub, a my s Adbarem a Turbošem jsme měli na kuchyň opravdu luxusní výhled (a já tam i dohlédl)… A to něco bylo opravdu opulentní večeře, že by se vyrovnala čtvrtečním tahům v Pizza West — no prostě jsme servírku s nejkrásnějšíma nohama pod sluncem překřtili na žravou dámu.

Zato páteční posezení u pana Václava na Roháči bylo veselé. Pátek je chlastací den / nechoď, dceruško, z hospody ven. Bylo opravdu narváno, takže jsme si zase museli sednout k servisnímu stolu. Pan Václav byl z toho provozu tak vydrážděný, že tu a tam v kuchyni vyjel na kuchařku (to je ta, co umí ty špicové bramboráčky do cmundy).

Pan Václav kmital, a kuchařka Olinka vařila, smažila, pekla, dusila, co jí hebké ručky stačily. Do toho ovšem chodily ještě objednávky odvedle z Abyss Café, kam nyní roháčská kuchyně expandovala. Tehdy už nervy Olince a Václavovi vibrovaly tolik, že se začaly samy otvírat a zavírat lítačky od kuchyně. Pan Václav se na paní Olinku hrubě obořil, až se rozbrečela.

Hospoda rázem stichla.

Házeli jsme po panu Václavovi kyselé ksichty a odmítali si dál objednávat, dokud se Olince neomluvil.